Cestou

Z cest

Horní sněmovna

z procházky

Zrezivělý vnitřek vagónu na uhlí

Laguna

Taky

Sníh

V lese

Příběhy

I.

Jednou se stalo - tak by mohl začínat nějaký příběh - ale co vlastně začíná? I ty nejlepší začátky jsou předzvěstí konců.

II.

Stojí u okna, dívá se, dívá; cítí, že je pozorován. Někým odtamtud, zvenčí, nebo sám sebou? Jak dlouho ještě?

III.

První sníh. V bílé meditují stromy, už jen bílé prázdno, prázdné bílo. Šššš...

IV.
Usedli jsme v samém středu; jin je v jangu a jang v jinu, vše na místě a vše v tichu. Nic... Co víc?

V.

Každý má svůj stín. Má ho ale i on sám? Stín stínu? Máme-li vnitřní stín, máme také vnitřní slunce, zdroj, který rozpouští všechny stíny. Ovšem jen tehdy, pokud je vypustíme. Jinak se drží tmy jako klíště… ego.

VI.

Mnozí z filosofů měli psí život. Na druhé straně se také mnohý pes občas zamyslí. Nebo to aspoň tak vypadá. Proč mu upírat lásku k moudrosti?

Háden

Barvy zimy

V podvečer

Nemravné panské časy




Je s politováním, že lidová nevole v podzámčí nejspíše zůstane jen pouhou „bouří ve sklenici vody“, tedy vlnobitím, které vyšumí bez větších ambicí na změnu poměrů. Bohužel tak ono všelidové brblání nepřekročí prahy stavení, mezi nimiž, co do počtu, převládají jako vždy hospody… Je to už stará záležitost, starší než by se zdálo, a to, že přichází znovu na přetřes, je dáno nejspíše počasím. Nedostatek slunečního svitu vyvolává chmurné nálady místních; podívají se z okna a vidí, že zámecké návrší halí mlha… tu zajisté hned se pak vynoří otázka: Co pokoutného zas panstvo chystá? Co připravuje na nás, nebohé chudáky tady dole. Nebude to jistě nic pěkného…

Potom se ale objeví posel, jeden z těch, jejichž posláním je šířit zprávy, patrně synek z lidu, jemuž osud chudáků není cizí, a pohoršen poměry v panství rozhodl se napojit ostatní z hořkého kalichu pravdy. A tak vypoví, co ví. Vědí to vlastně všichni, ale on to jen potvrdí: Ano, zatímco my tady dole utahujeme opasky, tam nahoře se plýtvá, ba co víc, rozdávají se štědré, ba přímo hříšné odměny. Lid je pobouřen: No prosím, taková nestydadost, ba sprosťárna! Je tedy šetření naše jen k tomu, aby si páni více užívali?! -Do zbraně!- , chtělo by se volat, -pryč s pány!-, jenže lidová rebelie v dnešních dobách nemá patřičnou sílu ani jednotu. Páni jsou z různých stran a také zájmy lidu jsou roztříštěny. Jedni chtějí dobré bydlo, jiní zase levné jídlo, někdo velký dům, jiný zase rum… Jsou i tací, kterým stačí svoboda blábolu. Někteří vykřikují cosi do větru, ale ten jim slova bere od úst a zanáší kamsi do ticha. Mnozí jen tak nadávají, kritizují všecko od počasí až po nemoci, těm není pomoci. Nejvíce je však zmatených, těch, kteří ani pořádně neví, co si o tom myslet. Ti jen opakují, co se kde šustne. Ale jak víme, šustne se mnoho, co nikdo neviděl ani neslyšel, jen že to odkudsi přiletí.

A přitom zprávy o nemravnosti pánů vystihují věc nad slunce jasně: Je to tak, panstvo vždy bylo a je nemravné. Myslí jen na svůj prospěch v neprospěch těch druhých, to dá rozum. Kdyby se našel osvícený pán, jehož zájem upínal by se na dobro lidu, šli bychom za ním všichni. Takový se však neobjevil. Jsou tu jen samí páni z povolání. Z těch nikdy nic dobrého nevzejde. Zaštiťují se tím, že jsme si je zvolili, ale kdo by je volil, kdyby věděl, jak se budou chovat, až budou zvoleni? A ti, kteří je chtějí příště vystřídat, jsou ze stejného těsta. Z jakého? Z těsta nemravných pánů. Až je budete chtít příště volit, myslete na to…

Je z toho vůbec nějaké východisko? Ale jistě. Je to život mimo toto zlotřilé panství, život v jiných poměrech, za jinými obzory, v jiném údolí… Ne snad u sousedů, za mořem, ale jak pravil ukřižovaný Velmistr: -Mé království není z tohoto světa…-


Mnich

Zima

U vody

Z čajovny

Mezi

Jak to bylo

Nic dlouho setrvávalo v ničem. Ničeho v ničem nečiníce, ztotožněno plně s nečinností, přebývalo nic v prázdnotě, která však nebyla pražádnou nicotou. S nicotou neměla co do činění, ba ani s jejím protikladem. To, že se nic až doposud nezapletlo s nicotou, svědčilo o jeho nedotknutelné čistotě, o panenské neposkvrněnosti, o kterou nezavadila ani jediná myšlenka. Myšlenka zajisté byla by znečištěním, neboť jako taková narušila by nepohnutelnou hláď prázdnoty, jež by pak čeřením pozbyla nehybnost, nezbytnou podmínku zrcadlení. Ano, tak jako rozvlněná hladina jezera stala by se tříští obrazů a všeho dalšího, co by jak lavina navždy protrhlo neporušitelný závoj ticha ležícího nad vodami, ticha, které znalo jen jednotu plnosti. V plnosti ničeho přebývalo vědomí objímající plnost a tedy vše. Svrchovaná Jednota. Nedokážeme si o tom učinit nižádnou představu, neboť každá představa by vedla k vydělení, které by znamenalo její popření. To právě proto nic přebývalo v ničem, aby ničím nezavdalo příčinu povstání něčeho. Dlouho se to dařilo a přece, jednoho dne, nikdo neví jak, oddělilo se z ničeho něco, aby se nezadržitelně řítilo skluzem z plnosti do jejího opaku, kde přebývá dodnes jako ve vyhnanství a vzpomíná, ano, marně dychtí a touží skrze nás, vydělené, zpátky po Jednotě, po té úžasné, vrchovaté, rajské Plnosti…

Mnich

On nás vidí...

Eletrikulampiony

Zimní

Jak bílo v aleji

Jak po funusu

Hned brzy po ránu

Černá mše havranů

Varhany ticha v plyši

Ve zpovědnici myší

V míjení vanem sadem

Vábeni v širá pole

Neslyšet vlastní hole

U božích muk

Si cosi připomenem

Včerejší stíny

Pocity viny

Do nitra vtěleni

Zkřehlí a zkroušeni

Pomněme kam se ženem

Co kdysi pokušením

Dnes pouhé mámení

Ztišen je duch

Prostřen je v pláni

Třpyt vloček

Oslnění

A také osamění

Samoty kvílení


Háden

U rybníka

Praha ante finem?

Z obory

Konec cesty

V ILUZONII

Stalo se v době, kdy se pro naši planetu ujalo nové jméno, Iluzonie, jméno, které vystihovalo všeobecný trend vývoje lidstva, jehož život se čím dál více nořil do chaosu. Navíc se již po několik tisíciletí zmítalo v neustálých střetech kultur, což hrozilo, dříve či později, vyústit v novou globální konfrontaci. Té naštěstí zabránil onen památný VELKÝ VŘESK, nejasná událost provázená přesmutným kvílením, jehož zvuk nepřipomínal ani tak apokalyptickou polnici archanděla, jako spíš hlubokou lítost celého Vesmíru nad nepolepšitelnými lotry lidskými. A potom, během jediné noci došlo k Přepojení. Ať už bylo toto v minulosti předpovídáno nebo nejasně tušeno, jednalo se o nevratný proces, jehož důsledky přinesly radikální změnu lidského vývoje. Jednalo se tu o fenomén jakéhosi Přepólování, nikoli ovšem zemským pólů, jak bylo kdysi prorokováno, nýbrž o změnu aktivity lidského mozku, který od té doby pracoval úplně jinak než dosud…
Jak? To bylo těžké zjistit, protože to, věřte nebo ne, nikoho nezajímalo. A o to právě šlo! Lidé ztratili zájem o všechny takzvané výzkumy. Alespoň o ty vnější. Stalo se tak ze dne na den. Prostě se „něco obrátilo“. Vnější svět už nebyl tím, čím dříve. Jakoby se stal pouhou kulisou něčeho mnohem významnějšího, co se odehrávalo uvnitř, v lidském nitru. Tam teď směřovalo všechno lidské snažení. Pokud se to ovšem dalo snažením vůbec nazvat. Probíhalo to jaksi samosebou, tak spontánně jako dýchání. Někteří se přitom pohybovali se zavřenýma očima, jiní si něco broukali, další recitovali mantry. Co se dělo tam uvnitř, ovšem nikdo moc nesděloval. A přece, všichni se k sobě chovali ohleduplně a laskavě, vůbec to vypadalo jakoby sdíleli stejný vnitřní svět. Alespoň tomu nasvědčovala všeobecná telepatie. Patrně tak všichni věděli o všech. Nikdo se necítil osamělý. Lidé si navzájem pomáhali a činili tak nikoliv z nějaké takzvané „křesťanské lásky“, ale tak samozřejmě, jako by šlo o spolupráci orgánů společného těla. Ano, Lidstvo se teď zdálo opravdu tvořit „jediné tělo“. Jeho zájem se přenesl od vnějšího, technického rozvoje, k vnitřnímu zdokonalení.

-Konečně!- vypískla zvířátka,
-Tak přece!- vydechly rostliny,
-Nu ano!- zavanulo z pohoří.


Tak se stalo.

Tschuk

Nebe a země

Zdá se, že se cosi mění...

Jo, něco se mění. Aspoň mně to tak připadá, ale je to možná jen můj pocit... Nevím. Zdá se mi, že v prvním plánu - v tom, co naše vědomí zná jako všední realitu - běží vše jako obvykle: začal rok, rozjely se slevy, lidi už mají zas ty svoje zemité starosti, zapomněli na citové rozkochání vánoc a musí chodit do práce, tvářit se, že je to baví a td. Já však cítím, že právě tato všední dimenze nějak vybledá nebo "odumírá"; možná je to tím, že už to vnímám nějak z odstupu nebo co, ale něco nás začíná vtahovat do jiného rozměru, možná do nitra, do duchovního srdce, ale taky do nadhledu, z něhož se relativizuje všechno to pidipinožení konzumního života kolem. Do vědomí začínají prosakovat hlubší prožitky, jakoby se k nám nějak víc sklánělo nebe, cítím víc blízkost "posvátna", atd. Tak nějak jsem si představoval chystané změny v souvislosti s mayským kalendářem, s ohlášenou transformací vědomí nad koncem toho roku a pod. Třeba nám to obrátí naše "kabáty" - ony rajské kožené suknice - a my se otočíme zády k tomu, co nás až doposud tak fascinovalo tam "venku"... Bylo by třeba!

Háden

Do Sněhova

Moc sněhu

Sněhumoc

Krásnej

Počasí a tak...

Počasí a tak dále přeje jak komu, ale de vo to, jak to bereš. Když je ti to putna, bereš to vlastně dobře a je vidět, že jsou pro tebe důležitý i jiný věci, třeba láska nebo prachy nebo auťáky, pokud to máš ale všechno na háku, jsi už hodně daleko, jseš vlastně nezávislej a když je ti fuk i to, co jíš, může bejt, že seš už oproštěnej, možná i probuzenej, ale pokud ještě k tomu chápeš, vo co de těm, kteří se bez ničeho neobejdou a musej to všechno mít a ještě k tomu něco navíc, třeba nejmíň metrovou televizi, pak budeš patrně vosvícenej, svítíš si do života chápavejma vočima a máš je vobrácený dovnitř, tam, kde je pořád bezvadný počasí a lásky dost pro všechny...

Cchuk

Kolem vody

Cestou

Blogger

Kopec

Jaký to má všechno smysl?

Přemýšleli jste o tom, jaký to má všechno smysl? Ptáte se c o v š e c h n o ? No VŠECHNO! Stačí si to "jen" uvědomit a pak vám to dojde... Valí se to kolem nás, námi, přes nás a pořád dál a dál. Nezměřitelný, gigantický proud života a ještě obrovitější, nepředstavitelný proud myšlenek, představ, snů, vizí a programů... Kdybychom TO mohli naráz zakusit, jistě by to mohlo vést k zešílení... Toto nám však není zapotřebí. Užitečnější bude, když si uvědomíme, že my sami jsme tu jen "pseudotvůrci", to znamená druhotnými a víceméně trpnými proživateli něčeho, co nás ovlivňuje kolektivně a druhově, a my jen opakujeme, co jsme již vstřebali, co jsme si osvojili, co jsme se naučili a co potom papouškujeme v situacích podobných a odvozených... K čemu nám všechna ta tragikomická lidská pýcha, jejíž projevy vidíme všude kolem nás? Klasickým příkladem těchto věčných opakovaček může být televizní vysílání, kde vidíme neustálé opakování všeho možného, zvláště pak pohádek. Ty mají novodobě specifickou funkci jakéhosi činidla petrifikace, neboť časem upevňují napodmiňované vazby mezi očekáváním a jeho naplněním. To, co se děje "tam", potvrzuje "logiku" toho, co se děje "tady", a my se pak už v naší pseudoskutečnosti ani nedivíme, že to, co se před námi odehrává, opakuje stále dokola vzorce "dobra" a "zla" dualitního světa naší mysli... Jak z toho ven? Udělat si pořádek v hlavě a více reflektovat to, co se nás tam pokouší neustále dokola prohánět ve vyježděných kolejích našeho naučeného vnímání...

Monča

Večerní...

Havran

Z ulic

Z kraje roku

Sotvaže dozněly silvestrovské rachejtle a opět tak vyhnaly Ježíška z lidských srdcí, začala próza nového roku. Lidičky šupajda do rachoty, aby rychle zapomněli na rozměr chvilkového štěstí a mohli se zase vpravit do „životní reality“. Tedy onoho rozměru skutečnosti, ve kterém je třeba pracovat a za bídnou mzdu si kupovat přežívání ve světě „normálních lidí“ neboli otroků zvěcnělého bytí. To znamená: za bídnou mzdu uspokojit elementární potřeby – mimochodem vybuzené v procesu rafinované kolektivní hypnózy – nakrmit tělo – nezdravou stravou, o níž si už neděláme žádné iluze a pojídáme ji proto, že není lepší, ale hlavně: nakrmit za svou ubohou mzdu všechny ty nenasytné vampýry, ať už si říkají stát, ČEZ, vodárny, plynárny nebo pronajímatel bytu, v posledku krematorium a krchov… Je z toho –ještě za života- nějaký únik? Nu ano, ovšem, příroda, krása, láska, umění atd. A potom taky obrácení do světa vnitřního, do jiných dimenzí reality, čím vertikálněji, tím lépe, neboť ve spojení s vyššími světy je i tento náš polosvět snesitelnější a vlídnější… Světlo vnést do temnoty, duchovní krásou překlenout propast zdejší, Láskou k Bohu prozářit plytkost vztahů, na jejichž výstavbu je čím dál méně času a jak se zdá, troškaření a formálnost s vychládáním je obecným symptomem dnešní doby… Zachraňme, co se dá, hlavně to nejvzácnější z klenotů pravých přátelství a z pokladů nejčistších, neboť to, co k nám přichází, pochoduje pod praporcem šelmy…

Ale nemalujme na zeď. Vše NEJ v roce tomto!

Háden

Na mostě

Přání