Jak to bylo

Nic dlouho setrvávalo v ničem. Ničeho v ničem nečiníce, ztotožněno plně s nečinností, přebývalo nic v prázdnotě, která však nebyla pražádnou nicotou. S nicotou neměla co do činění, ba ani s jejím protikladem. To, že se nic až doposud nezapletlo s nicotou, svědčilo o jeho nedotknutelné čistotě, o panenské neposkvrněnosti, o kterou nezavadila ani jediná myšlenka. Myšlenka zajisté byla by znečištěním, neboť jako taková narušila by nepohnutelnou hláď prázdnoty, jež by pak čeřením pozbyla nehybnost, nezbytnou podmínku zrcadlení. Ano, tak jako rozvlněná hladina jezera stala by se tříští obrazů a všeho dalšího, co by jak lavina navždy protrhlo neporušitelný závoj ticha ležícího nad vodami, ticha, které znalo jen jednotu plnosti. V plnosti ničeho přebývalo vědomí objímající plnost a tedy vše. Svrchovaná Jednota. Nedokážeme si o tom učinit nižádnou představu, neboť každá představa by vedla k vydělení, které by znamenalo její popření. To právě proto nic přebývalo v ničem, aby ničím nezavdalo příčinu povstání něčeho. Dlouho se to dařilo a přece, jednoho dne, nikdo neví jak, oddělilo se z ničeho něco, aby se nezadržitelně řítilo skluzem z plnosti do jejího opaku, kde přebývá dodnes jako ve vyhnanství a vzpomíná, ano, marně dychtí a touží skrze nás, vydělené, zpátky po Jednotě, po té úžasné, vrchovaté, rajské Plnosti…

Mnich