Z kraje roku

Sotvaže dozněly silvestrovské rachejtle a opět tak vyhnaly Ježíška z lidských srdcí, začala próza nového roku. Lidičky šupajda do rachoty, aby rychle zapomněli na rozměr chvilkového štěstí a mohli se zase vpravit do „životní reality“. Tedy onoho rozměru skutečnosti, ve kterém je třeba pracovat a za bídnou mzdu si kupovat přežívání ve světě „normálních lidí“ neboli otroků zvěcnělého bytí. To znamená: za bídnou mzdu uspokojit elementární potřeby – mimochodem vybuzené v procesu rafinované kolektivní hypnózy – nakrmit tělo – nezdravou stravou, o níž si už neděláme žádné iluze a pojídáme ji proto, že není lepší, ale hlavně: nakrmit za svou ubohou mzdu všechny ty nenasytné vampýry, ať už si říkají stát, ČEZ, vodárny, plynárny nebo pronajímatel bytu, v posledku krematorium a krchov… Je z toho –ještě za života- nějaký únik? Nu ano, ovšem, příroda, krása, láska, umění atd. A potom taky obrácení do světa vnitřního, do jiných dimenzí reality, čím vertikálněji, tím lépe, neboť ve spojení s vyššími světy je i tento náš polosvět snesitelnější a vlídnější… Světlo vnést do temnoty, duchovní krásou překlenout propast zdejší, Láskou k Bohu prozářit plytkost vztahů, na jejichž výstavbu je čím dál méně času a jak se zdá, troškaření a formálnost s vychládáním je obecným symptomem dnešní doby… Zachraňme, co se dá, hlavně to nejvzácnější z klenotů pravých přátelství a z pokladů nejčistších, neboť to, co k nám přichází, pochoduje pod praporcem šelmy…

Ale nemalujme na zeď. Vše NEJ v roce tomto!

Háden