VTtlakáči

V Tlakáči bylo napětí až to syčelo, uzené měklo a jeho vůně se rozlévala kolem, nozdry se vlnily, máma, táta, děti, kočka, pes, všichni už slinili, a voňavá pára plná vzpomínek prasete na jeho prasečí život se linula z kuchyně do obýváku, nepozorovaně zalézala do skříní, až v jedné z nich objevila starý kožich a podlehla pokušení schovat se v srsti, která se vlnila jako tráva, když ucítila vůni tak vtíravou, že se jí nedalo odolat, ano, vůně ta v sobě nesla dech rypáku, jeho esenci, samou podstatu masa a toho, co v něm kdysi hýbalo prasetem, nu ano, čím prase bývalo, svým bytím prasečím, jež nyní prosáklo kožichem a srstí ve skříni, tam, kde se skrývalo tajemství proměny té vůně z kuchyně, když vešla do skříně, návratem prasete v nadšeném hrochtání, jeho hlas prasečí zněl plný života, až všichni ztrnuli, všichni se ohlédli a němě zírali na tlakáč na plotně, jeden na druhého, třetí na čvrtého a pátý na dveře, kterými odcházel přízrak té večeře.

Chrochtání utichlo a zavládl zas klid, už bylo hotovo, mohlo se začít jíst, a tak se sesedli pospolu u stolu, maso na talířích rozkošně vonělo, všichni pak mlaskali, tváře se leskly a čelisti žvýkaly, co bylo prasetem stalo se člověkem, v něm žilo dál...

Zapsal Mondy